Dcera Karolínka se nám narodila v roce 2018 jako druhé dítě. Vážila 3,5kg a měla 49cm,  takže akorátní miminko. Doma na ní čekal bráška Štěpánek nar. 2015 (úplně zdráv), kterého má moc ráda, jen to neumí říct. Těhotenství bylo bez komplikací, porod plánovaným císařským řezem z mých zdravotních důvodů (kvůli onemocnění očí). Kája se trochu napila plodové vody a asi dva dny zvracela, ale nic hrozného, hezky se přisávala k prsu, ale pořád zvracela. Po každém krmení zvracela nebo si ublinkla. V porodnici říkali, že je to normální u miminek. A tak jsme si naší Koblihu (tak jí doma říkáme - náš Koblížek naše Kobliha ☺)dovezli domů. Ale i doma pořád blinkala a skoro nepřibírala. Nakonec jsme skončili na UM, ale i tak žádná velká výhra. Po prvních příkrmech se to pomalu začalo upravovat a blinkala o dost míň. Teď v 1,5 roce jsme přišli u Káji na intoleranci na laktózu, takže máme i vysvětlení jejího zvracení. 

Karolínka se do 6.měsíce rozvíjela úplně normálně jako jiné děti. Pásla koníky, smála se, broukala si. Pak přišel první zoubek a zvracení a problém s jídlem byl zpátky. Každý měsíc lezl jeden nebo dva zoubky a to znamenalo týden až 10dní se zvýšenou teplotou, nespala, nechtěla nic moc jíst a když už, tak půlku vyzvracela. Doktorka ale říkala, že je vše normální, i přes zvracení Kája přibrala jak měla. Jenže tím zvracením byla málo na bříšku a začali jsme pozorovat, že je Kája pozadu. Ze zad na bříško a zpět jí to moc nešlo a když už, tak zůstala ležet na bříšku a za chvilku začala plakat. Myslela jsem si, že je to tím, že je málo na bříšku, bála jsem se, že se jí málo věnuju a nemá dostatek podnětu k rozvíjení. Ale naše pediatrička mě uklidňovala, že určitě ne, že je jen Kája pohodlná a línější. Ale i přes to nás poslala na cvičení. V 8.měsících jsme začali v Rehabilitačním centru cvičit a Kája se začala konečně přetáčet. Ale tím to skončilo. Všem se zdála Kája jen línější a pomalejší, ale mě se to nezdálo. A tak nás v 1. roce poslala pediatrička k dětskému neurologovi. Neuroložka nám dala ještě 2měsíce na cvičení a pak se uvidí. A když nebyl žádný posun, poslala nás do Thomayerovy nemocnice na vyšetření. A na základě genetických testů diagnostikovali Karolínce Rettův syndrom. Psal se leden 2020, Karolínce byl 1,5roku. Pořád jsme se tím ještě nesrovnali, ale naše Karolínka nás každý den ujišťuje, že nás miluje a i když je jiná, než jiné holčičky, nudit se s ní nebudeme ☺. 

Je to naše sluníčko a když na ní dělá brácha opičky a ona se zajíká smíchem a radostí je to to nejhezčí co každý den posloucháme. Ráda se kouká s bráškou na pohádky, prohlíží si knížky. Je na ní vidět, že by ráda za bráchou na písek nebo stavět komíny z kostek, ale Karolínka pořád nesedí ani neleze natož aby si stoupla. Ale všichni doufáme, že se to jednou povede a Karolínka se sama posadí. Má svého ochránce Bertíka, našeho psa. Je to opravdu mazel a Kája by se s ním pořád mazlila. Zvířátka celkově má Karolínka ráda, takže králíci a slepice u dědy jsou velká zábava. Možná zkusíme hipoterapii ještě pořádně nevím.

Neumím si představit co bude za pár let a myslím, že to ani nejde plánovat něco dopředu. Teď žijeme přítomností a pomalu se učíme žít s kartami, které nám život teď rozdal. I když to nejsou zrovna trumfová esa, my to zvládneme. Společně se všechno naučíme. A i když to bude občas hodně těžké naše Kobliha a její brácha Štěpánek nás budou popohánět dál.