Viktorka se narodila, jako naše první miminko před Vánocema r. 2008. Byla to naprosto nádherná, zdráva holčička, která nám rozzářila svět.

Viktorka se vyvíjela dobře a z počátku nás vůbec nenapadlo, že by mohlo být něco v nepořádku. Byla sice motoricky trošku pomalejší, ale lékařské tabulky vždy splňovala celkem v normě, tak jsme si s tím moc nelámali hlavu ani my, ani lékařka. Viki byla trošku cvalík, tak jsme předpokládali, že je jen trošku línější, nic víc. Navíc jsem začala s Viki jezdit dvakrát týdně na plavání, kde se jí hodně líbilo a kde se navíc díky cvičení a posilování dostala do velmi dobré kondice.

První problémy nastaly kolem 14 měsíců. Bylo nám divné, že Viki ještě sama nechodí, a ani neustojí. Chodila sice za ruce, stoupala si u nábytku, obcházela nábytek, ale na samostatnou chůzi to moc nevypadalo. Začala se cvičit Vojtova metoda, ale nedocházelo k žádným změnám. Proto jsme byli posláni na podrobnější vyšetření do FN Ostrava. Jela jsem tam s Viki docela v klidu. Vůbec jsem si nepřipouštěla, že by Vikince mohlo být něco vážného. Pořád jsem si říkala, že tam jedeme jen pro jistotu. Poradí nám dva tři cviky a vše bude vyřešeno. Ale nebylo. Vikince byla nalezena vysoká epileptická spánková aktivita, nasazeny léky a bylo nám rovněž řečeno, že touto diagnózou to pravděpodobně nekončí, že epilepsie se zřídka kdy vyskytuje samostatně.

Mezitím se u Viktorky objevily další zvláštnosti jako vyplazování jazyka, olizování ručiček a nepřetržité celodenní tleskání. Přestala si hrát s hračkami. Odmítala chodit kamkoliv do kolektivu. Objevovalo se časté Vikinčino rozrušení a problémy se spánkem. Motoricky šla taky hodně dolů.

Tomuto zhoršení jsme nerozuměli až do března 2012, kdy nám byl diagnostikován RS. V současné době jsou Viktorce 3 roky. Vikinka stále nechodí a zhoršily se i jiné pohybové dovednosti, které už měla. Za to se ale nádherně směje, tulí a zajímá se o vše kolem sebe. Občas se jí povede i nějaké to slovo, což mi dělá velikou radost. Ale ze všeho nejraději mám její smích. Když se směje, jsem nejšťastnější ze všech.

Viki miluje dědu, babičku, taťku, mamku a svého malého ročního brášku Jiříčka, který se ji už teď snaží pomáhat. Ráda pozoruje zvířata, vlaky, vodu, přírodu ale i anonymní ruch města. Nemá ráda, když ji oslovují cizí lidi a snaží se mermomocí dostat do její přímé blízkosti.

Miluje v TV pohádky, houpačku, svoji panenku a taky když děláme pořádné blbosti.

Má taky moc ráda tetu Zuzku, která k nám pravidelně dochází z rané péče. Líbí se ji i ve školce, kterou navštěvujeme jednou týdně ve Vsetíně. Od září bude Viktorka docházet do speciální školky v Krhové, kde se moc těší a kde bude ze začátku docházet s maminkou.

Diagnoza RS nás hluboce zasáhla. Ze všech diagnóz, které nám hrozily, jsme si zrovna tuhle pro svou holčičku dovedli představit nejméně. Každopádně nemíníme nic vzdávat. Budeme bojovat dál. Budeme dělat vše proto, aby se vedlejší příznaky nemoci dostavily v co nejmenší míře a zatěžovaly Vikinčin život, co nejméně. Udělám vše proto, aby naše holčička byla co nejvíce šťastná.

Moc si ji vážím za to vše, co už vydržela a za všechny ty vyšetření i nemocnice, kterými musela projít. Je to největší láska mého života a doufám, že toho spolu ještě spoustu zvládneme a vzájemně se naučíme.

Viktorčina maminka